V časovém oblouku padesáti let (1877-1927) vytvořil Leoš Janáček
pozoruhodně obsáhlou řadu hudebně teoretických studií, z nichž se mnohé
rozrostly do větších tematických celků, jež pak brzy našly svou knižní podobu.
Velkou část svých teoretických pojednání publikoval Janáček již v okamžiku, kdy
na rukopisu sotva zaschla poslední inkoustová tečka. Jeho studie našly cestu do
časopisů Cecilie, Hlídka, Dalibor a především do Hudebních listů, které po
celou dobu jejich existence (1884-1888) redigoval. Janáčkova hudebně teoretická
pojednání nevznikla jako produkt badatelský. Jeho učení, pojednání a rozpravy jsou dílem
skladatele-teoretika, který svůj kompoziční potenciál tříbí vlastními výklady hudebních
teorií s reflexí dalších spřízněných nauk jako je psychologie hudebního
vnímání a tvoření, fyziologie hudby, akustika či experimentální psychologie. Teoretik
Janáček působí na Janáčka skladatele a naopak, přičemž však obě jeho podoby
nespouští ze zřetele pedagogický moment, který dává jeho pojednáním tvar a
formu. Vždyť Janáček své hudebně teoretické názory předával po celý život
posluchačům varhanické školy a později konzervatoře! A nebyl by to Janáček,
kdyby své naukové statě nepojal svým typickým literárním perem, které i věcný
text dokáže (pr)osvětlit nenadálým poetickým "pokleskem".