Teoretické dílo I (1877–1927)

V časovém oblouku padesáti let (1877-1927) vytvořil Leoš Janáček pozoruhodně obsáhlou řadu hudebně teoretických studií, z nichž se mnohé rozrostly do větších tematických celků, jež pak brzy našly svou knižní podobu. Velkou část svých teoretických pojednání publikoval Janáček již v okamžiku, kdy na rukopisu sotva zaschla poslední inkoustová tečka. Jeho studie našly cestu do časopisů Cecilie, Hlídka, Dalibor a především do Hudebních listů, které po celou dobu jejich existence (1884-1888) redigoval. Janáčkova hudebně teoretická pojednání nevznikla jako produkt badatelský. Jeho učení, pojednání a rozpravy jsou dílem skladatele-teoretika, který svůj kompoziční potenciál tříbí vlastními výklady hudebních teorií s reflexí dalších spřízněných nauk jako je psychologie hudebního vnímání a tvoření, fyziologie hudby, akustika či experimentální psychologie. Teoretik Janáček působí na Janáčka skladatele a naopak, přičemž však obě jeho podoby nespouští ze zřetele pedagogický moment, který dává jeho pojednáním tvar a formu. Vždyť Janáček své hudebně teoretické názory předával po celý život posluchačům varhanické školy a později konzervatoře! A nebyl by to Janáček, kdyby své naukové statě nepojal svým typickým literárním perem, které i věcný text dokáže (pr)osvětlit nenadálým poetickým "pokleskem".